Co si mají firmy představit pod pojmem investiční pobídky?
Investiční pobídky jsou formou státního programu veřejné podpory. Základem těch českých jsou tzv. daňové prázdniny, kdy nedaníte hospodářský výsledek, který vznikl jako důsledek investice. Za výchozí stav se bere obvykle průměr posledních tří let před jejím uskutečněním a na uplatnění slevy na dani je desetileté období. Pak je zde přímá finanční podpora na vytvořená pracovní místa a rekvalifikaci zaměstnanců, její výše je ale dána regionálně. Vždy jsou ale celková daňová úleva a přímá finanční podpora v relaci s výší investice: velká firma tak může získat zpět 25 %, střední 35 % a malá až 45 % z hodnoty investice.
Chystá se nový zákon o investičních pobídkách, bude lepší než ten současný?
Zákon, který máme od roku 2000, není špatný. Průběžně byl novelizován tak, že se postupně snižovala podmínka velikosti investice. Díky tomu mohlo na investiční pobídku dosáhnout stále více menších a středních firem, a to pokládám za dobré. Připravovaný zákon jde ještě dále – pro malé a střední podniky bude ve všech regionech platit padesátimilionová hranice pro výši investice. Pak se ruší podmínka tvorby nových pracovních míst, v situaci, kdy zaměstnanci chybějí na trhu práce, taková podmínka nedává smysl. Místo toho přibyla pro rozvinuté regiony podmínka vyšší přidané hodnoty. To znamená, že firma bude muset zaměstnávat lidi nadprůměrně placené, mít deset procent vysokoškoláků nebo dvě procenta ve výzkumu a vývoji; podniky s vyšším počtem zaměstnanců budou muset spolupracovat s univerzitou nebo jiným výzkumným pracovištěm. K větší pružnosti přispěje i to, že nově nebudou zásadní limity pro podporu stanoveny taxativně v zákonu, ale mohou být podle aktuální ekonomické situace upraveny vládní vyhláškou.
Dokážete odhadnout, kolik firem by mohlo tuto podporu využít?
Určitě to jsou stovky společností, které by na tuto podporu dosáhly. Využije jich to ovšem jen kolem těch padesáti za rok. Firmy žijí v domnění, že to je podpora pouze pro zahraniční investory, orientují se proto především na dotace z evropských fondů. Výhodou investičních pobídek oproti dotacím je to, že investor nemusí povinně administrovat výběrová řízení na dodavatele, ať už technologií či stavebních prací. Investor nemusí čekat na výzvu, může kdykoliv předložit svůj záměr a začít investovat. V průběhu realizace je možné mnohem snadněji měnit skladbu investic, než je tomu v evropských programech. Celkově jde o velmi pružné a uživatelsky příjemné schéma podpory.
Zatím to jsou samá pozitiva, má to také nějaká „ale“?
Připravovaná legislativa určitě vykročila správným směrem. Jedním z problémů ale je, že úředníci se snaží formulovat podmínky tak, aby to dávalo co největší přínosy pro stát, ale zároveň nerespektují možnosti firem. Pak může dojít k tomu, že řada dobrých investičních projektů nebude mít šanci striktním kritériím vyhovět. Namodelovali jsme podmínky z návrhu zákona na případy investičních projektů našich klientů, kteří v minulosti v rozvinutých regionech pobídku obdrželi. Z nich by podle připravovaných pravidel uspělo jen dvacet procent. Tak přísná pravidla by určitě byla kontraproduktivní a věřím, že se během legislativního procesu změní tak, aby byla schůdná.
Kdo vlastně o investiční pobídce rozhoduje a jak vypadá její čerpání?
Nyní o tom rozhodují úředníci na příslušném ministerstvu. To funguje dobře, investiční projekty jsou posuzovány na věcné a odborné úrovni a výsledek celého procesu je předvídatelný. Pouze u těch největších strategických investic nad 500 milionů a u podniků nad 500 zaměstnanců do schvalování vstupovala vláda, v jejíž kompetenci bylo upravit některé konkrétní podmínky; to se obvykle stalo jednou nebo dvakrát do roka. Nyní se na poslední chvíli dostalo do návrhu nového zákona ustanovení o tom, že vláda bude rozhodovat ve všech případech. To už jsme zde měli na konci devadesátých let a neosvědčilo se to. Pokud rozhoduje vláda, odborné hodnocení se posouvá i na rovinu politickou, hrozí netransparentnost procesu. U nás navíc premiér přichází z podnikatelského prostředí a dostal by se do obrovského střetu zájmů, pokud by vláda rozhodovala o investiční pobídce pro některou ze součástí holdingu Agrofert, nebo naopak o jeho konkurenci. Důsledkem by mohli být mezinárodní soudní spory a arbitráže.
Věřím ale, že se nakonec kompetence ponechají na úrovni odborných komisí na ministerstvech. Vláda je zde pro strategické řízení ekonomické politiky státu, nastavuje podmínky a pravidla; operativní posuzování padesátimilionových investic v regionech by mělo být pod její rozlišovací schopností.
Pravidelně se objevují hlasy, že nejlepší by bylo žádnou veřejnou podporu nenabízet, protože to zbytečně zatěžuje veřejné finance a křiví trh. Jak se na to díváte vy?
Protiargumentů mám několik. Především nejde o plýtvání veřejnými prostředky. Je vyčísleno, že účelně vynaložená podpora se vrátí. Třeba v případě investičních pobídek čtyř- až pětinásobně. Dále je jasné, že trh nevyřeší vše, třeba investice do ekologických projektů s delší návratností. Podnikatelé jsou pod tlakem a rozhodují se podle délky návratnosti investice. Pokud je dva tři čtyři roky, tak to nebývá problém, při delší době jsou opatrnější a váhají, zda na to mají alokovat své zdroje. Využití dotace tak může dobu návratnosti zkrátit. Podpora může pomoci podnikům v méně rozvinutých regionech. Podporují se menší firmy, které nemají takovou tržní sílu jako jejich silnější konkurenti, některé výzvy jsou určeny jen pro menší a střední podniky a procentní výše dotace je také odstupňována podle jejich velikosti. Ale především – pomáhá to udržet naše firmy konkurenceschopnými vůči zahraničí. Ve světě totiž veřejnou podporu praktikují všechny vyspělé země, dokonce je často mnohem rozsáhlejší než v Evropě. Všem jde hlavně o podporu nových technologií a inovací, které jsou základem konkurenceschopnosti. Pokud se podíváme na technologicky úspěšné státy, jako jsou USA nebo Japonsko, mohli bychom dojít k závěru, že bychom naopak měli podporu rozšířit. Třeba zde zcela chybí podpora start-upů. Je nám líto, že nemáme Google, ale i on začínal jako start-up. Měl vzniknout Národní inovační fond, který by využil evropské peníze pro podporu začínajících podniků, ale stále ho nemáme. Potřebovali bychom podpořit i společnosti začínající, citelně tady chybí záruční program na půjčky od čtyř milionů korun pro začínající podniky. Byl bych pro, abychom z balíku, který máme na podporu podnikání,vyčlenili deset procent právě na začínající firmy. Jde o to, aby nám lidé, kteří mají nápady, neutíkali a nezakládali start-upy v Nizozemsku, Švýcarsku nebo Americe, kde získají úplně jinou veřejnou podporu.
A jak jsme na tom s čerpáním evropských dotací? Podařilo se překonat pomalý rozjezd, který byl terčem kritiky?
V některých programech se situace mírně zlepšila, ale stále to nestačí. Když uvážíme, že končí pátý rok ze sedmiletého programového období, tak je situace neuspokojivá. Celkový dostupný objem podnikatelské podpory je 117 miliard korun. Z toho je takzvaně přiklepnuto 39 miliard a skutečně vyplaceno – tedy vyčerpáno – miliard dvanáct.
Příčin takového zpoždění je několik. Především jsme první dva roky doháněli čerpání z minulého programovacího období. Měli jsme si z toho vzít ponaučení a celý proces zjednodušit, ale nestalo se tak. Situace se zlepšuje, úředníci stále ještě chtějí doklady nebo dokumentaci, která jde nad rámec toho, co požaduje „Brusel“.
Pak také řada výzev byla konstruována nešťastně, podmínky byly takové, že se nepřihlásilo dost zájemců a alokované prostředky se nerozdělily. Naopak v jiných atraktivních výzvách byl velký převis poptávky a neuspokojena byla často více než polovina zájemců. Přitom nešlo o špatné projekty, žadatelé měli prostě jen smůlu, protože na jejich výzvu byla předem vyčleněna nízká částka. Efektivní by bylo převést peníze z výzev, kde bylo málo žádostí, a uspokojit více žadatelů ve výzvách atraktivních. To se nestalo a současně řada dobrých a připravených projektů propadla. Mluvil jsem nedávno se svými polskými kolegy a ti mi řekli, že u nich mají již veškerou podporu pro podnikatele rozdělenou, bez nějakých výtek ze strany EU. To je příklad, který bychom měli následovat.
Můžeme tedy doufat, že v budoucích dvou letech se vypisování výzev urychlí?
Pevně věřím, že se tak stane. Ve hře budou velké objemy peněz a je potřeba, aby podnikatelé byli připraveni se o ně přihlásit. To znamená, že by měli mít své plány a projekty promyšleny. Je důležité, aby projekt byl realistický, byl v možnostech firmy a aby jej bylo možné úspěšně financovat. Proto si myslím, že by se dotační projekt měl projednávat paralelně s možnostmi financování.
Podstatné je načasování – je totiž potřeba nejprve podat žádost a pak teprve vystavit nějaké objednávky, podepsat smlouvy, platit zálohy nebo kopnout do země. Našim klientům doporučujeme, aby se s námi opravdu včas předem poradili, aby zjistili, zda mají šanci získat investiční pobídku nebo dotaci, popř. jestli je možná nějaká jejich kombinace. Jako jeden z mála poradenských subjektů jsme totiž schopni pomoci s oběma formami veřejné podpory a s oběma máme také dlouholeté zkušenosti. Díky nim máme více než 96procentní úspěšnost v žádostech o dotace.
Alexander Lichý
Jakub Tomaštík, M.A.
ředitel, ČSOB EU Centrum
Jakub Tomaštík studoval obor evropská studia na Palackého univerzitě v Olomouci a mezinárodní vztahy a ekonomii na The George Washington University ve Washingtonu, D. C., USA. Dále studoval mezinárodní vztahy a mezinárodní obchod na Miami University v USA. Od roku 2004 působí v ČSOB v poradenském útvaru EU Centrum, jehož je od roku 2010 ředitelem. V roce 2014 se podílel na založení Asociace pro evropské fondy (APEF), jíž byl prvním předsedou. EU Centrum je dominantní právě v oblasti veřejné podpory podnikání, kde má vysokou kompetenci.